Varianty jsou velmi různé, stejně tak metody. Ve školských zařízení jsou v souladu
s metodickým pokynem Ministerstva školství určeni tzv. metodici prevence, které může oběť šikany kontaktovat. Také se může obrátit přímo na třídního učitele. I přes uvedený metodický pokyn a existenci různých organizací zabývajících se tímto problémem se bohužel ne vždy dostane oběti pomoci.
Etoped a psychoterapeut Michal Kolář tvrdí, že neexistuje škola, na které by neexistovala šikana. Školy se na svých stránkách často chlubí, že mají zpracovaný tzv. „minimální preventivní program“. K čemu je, pokud podle něho neumí efektivně pracovat?
Z rozhovorů, které jsem vedla, mohu říci, že doporučení odborníků na šikanu nejsou vždy dodržována. Ze strany některých pedagogů dochází k chybám a neodborné snaze o řešení. Objevují se nevhodné postupy jako je nevšímavost k varovným signálům, přehlížení šikany, bagatelizace, obviňování oběti - on/ona si za to může sám/sama (sekundární viktimizace). Osobně jsem se v rozhovorech setkala např. s názorem hned dvou výchovných poradkyň, že nejlepší je, „ať si to vyřeší děti samy mezi sebou“. Další mladá paní učitelka zastávala názor: „Nebudu řešit, co nevidím.“ Je však krajně naivní domnívat se, že k takovým jednáním bude docházet za dohledu a přítomnosti pedagoga. Další pedagožka se domnívala, že vhodné řešení je výpověď oběti před ostatními. Někteří učitelé netuší, že v postupujících stádiích šikany se už nejedná pouze o problém mezi obětí a agresorem, ale že je nemocný celý kolektiv a je nutné s ním dlouhodobě pracovat.
Škola či pedagog, který dokáže rázně a účinně zasáhnout, jsou spíše výjimkou. Je to způsobeno nedostatečnou neznalostí, co dělat? Obavou z přiznání, že na škole je nějaký problém? Že to poškodí obraz školy v očích rodičů, veřejnosti? Je to neochota řešit problém, protože to zabere čas a vyžaduje osobní nasazení od učitele? Přetížení učitelů z množství práce?
Za samotný vznik šikany nemají učitelé odpovědnost. Jsou však jednoznačně odpovědní za rychlý a účinný zásah, ochranu oběti a řešení s agresorem. Také za to, že svou nevšímavostí nebudou prohlubovat negativní atmosféru v kolektivu. Pokud problém zůstává neřešen, dostávají agresoři signál, že takové jednání je tolerováno. I to může v budoucnu zvýšit pravděpodobnost jejich kriminální kariéry.
Důležité je zaměřit se na identifikaci rizikových znaků a signálů v kolektivu. Nejúčinnější je řešit šikanu již v rané fázi, tedy v prvním stadiu, kdy dochází k ostrakismu vybraného jedince. V této fázi jde zatím o mírné, převážné psychické formy násilí, kdy se vyčleňovaný jedinec necítí dobře. Je neoblíben, neuznáván, ignorován, odmítán. Ostatní ho mohou pomlouvat, spřádat intriky a dělat různé legrácky, které jsou však zábavné pouze pro agresory, nikoliv pro oběť.
V čem však může spočívat vhodná prevence, pokud chceme víc než jen formální existenci metodika prevence na škole? Velmi vhodná a bohužel jen v malé míře využívaná je spolupráce s vybranými nevládními organizacemi, které se problematikou šikany dlouhodobě zabývají a mohou poskytnout škole komplexní poradenství a odbornou podporu. Stoupající agrese žáků a studentů si přímo žádá pořádat v jednotlivých třídách pravidelné besedy a interaktivní programy s odborníky, které povedou specializovaní odborníci z organizace zabývající se problematikou šikany. Některé školy již jsou na taková „sezení“ zvyklé. V mnohých jsou spíše vzácností, nebo spíše nikdy nepoznanou možností.
Případné kurzy týkající způsobů řešení šikany, varovných signálů, příčin šikany a také seznámení s častými chybami, kterým je nutné se vyhnout, by měli podstupovali všichni učitelé a nabyté zkušenosti rozvíjet. Tedy aby se taková příprava netýkala pouze metodiků prevence, k nimž se mnohé případy ani nedostanou. Od toho se odvíjí další problém a tím je evidence případů šikany. Neexistuje jednotná, ucelená databáze. Případné nahlášení a zdokumentování případu je závislé na subjektivním zhodnocení. Zároveň je nutné, aby se pedagogové snažili provádět depistáž, kterou se bohužel nyní v praxi spíše nezabývají. Mít na webových stránkách zveřejněný tzv. minimální preventivní program je samozřejmě hezké. Ale pokud praxe pokulhává, je takový program na nic.
Řeči o tom, jak mají učitelé i bez toho těžkou práci, nemohu brát jako argument. Ano, mají. A své povolání si vybrali dobrovolně. Do systému vstoupili dobrovolně. Stejně tak mohou ze systému kdykoliv vystoupit (na rozdíl od dětí). Dítě nemůže nést následky toho, že učitel je např. rozčarován ze své práce, znechucen, nebo přetížen byrokracií, nebo se mu prostě nechce něčím se zabývat apod.
„Je rozdíl mezi pasivním dobrem a aktivním dobrem. To druhé, dle mého názoru, znamená věnovat čas a energii tomu, aby člověk zmírnil bolest a utrpení. Vyžaduje to, aby člověk šel, vyhledal ty, jenž trpí a jsou v ohrožení; nikoliv pouze žít vzorně pasivním způsobem a nekonat zlo.“
Nicholas Winton